....a aj o sile a inteligencii.

 Pekné zamyslenie pána Pavla Zachu st. v článku "Dětem chybí herní výchova".

Proč ustupujeme ze scény? Českým dětem obecně dnes chybí herní výchova.

Možná znáte ten pocit. Víte určitě, kde vězí problém, ale je obtížné to jasně pojmenovat. Ukázat prstem a říct: Tohle je hlavní příčina. Celou řadu potíží způsobuje právě tento nedostatek, na který se nabalují další. Uvědomil jsem si to při přečtení článku v 

deníku Sport ze dne 18.5.2014 s Martinou Hingisovou a Janou Novotnou pod názvem

"Na síti jsme byly jak ZEĎ"

Jedná se sice o tenis, ale to je úplně jedno. Problémy jednotlivých sportů si u nás jsou až neuvěřitelně podobné.

Otázka: Martino, mnozí nostalgicky vzpomínají na váš chytrý tenis...

Martina vypráví: "...Dnes jsou rakety rychlejší, struny dělají rozdíl, fyzické schopnosti hráček taky. Když dnes stojím vedle nějaké hráčky, připadám si jako mrňous. Všechny hráčky mají metr osmdesát a víc. Ale že by byl dnes tenis o moc vypracovanější, to určitě ne. Spíš je dnes naopak jednotvárnější. To je ale i chyba trenérů. Už není tenisová škola jako za nás. Sice jsem stála na kurtu pět šest hodin denně, ale byla to hra a ne bouchání do balonu. Dnes chybí herní výchova. Trenérům jde hlavně o to, aby hráčky bouchaly do tenisáků co nejsilněji. A i když dají pětimetrový aut, říkají jim trenéři "great shot". To mi trošku vadí. I dnes jsou hráčky jako Halepová nebo Radwaňská, u nichž inteligence převažuje. Ale je jich málo.

Co již dnes ale vůbec neexistuje, jsou geniální děti, které by se stejně jako vy tak brzy prosadily do špičky. Proč?

"Mladé holky nemohou hrát se ženami od čtrnácti jako já. Já byla v šestnácti už úplně volná bez jakýchkoliv omezení turnajů. Ty dva roky dnes holkám chybí. Já jsem třeba jako malá dostala od Pierceové 6:4, 6:0, ale neměla jsem z toho žádné trauma. Věděla jsem, že až fyzicky dospěji, bude to vypadat jinak. Holky se dnes plácají mezi sebou v juniorkách a nesmí hrát tolik ženských turnajů. To je hrozná škoda. Vždyť v šestnácti už jsou tak dospělé, že by zvládly 16 až 20 turnajů za rok. Když hrají jen proti sobě, tak pak jim déle trvá se prosadit mezi ženami.

........................................

Pokud se pokusím tyto dva naprosto opodstatněné kritické názory na současnou situaci v tenise přetransformovat do hokeje, nebude s tím žádný problém. Mnohé sporty dnes řeší velmi podobné problémy. První věcí je herní a technická úroveň dnešních hokejistů. Podle mého názoru toho umí v případě české extraligy z hokejové abecedy strašně málo. Je to dáno vyžadovaným herním stylem, metodikou tréninku u mládeže a více méně nulovou ochotou hráčů pracovat na svém rozvoji a na individuálních dovednostech. Abych řekl pravdu, byl jsem překvapen, jak málo, katastrofálně málo se trénuje v české extralize. To snad ani není vrcholový sport. U nás to tolik nevadí, protože proti sobě nastupují týmy vedené podobně náročnými trenéry. Tristní to bývá např. v rámci European Trophy, kdy české týmy narazí na týmy s ostatních evropských zemí. Úspěchy na mezinárodní klubové úrovni jsou nesrovnatelně vzácnější oproti propadákům. Toto srovnání už i úlaikovi o úrovni našeho klubového hokeje hodně napoví, netřeba jít do detailů.

Ale je tady jiná věc, pokud se vrátím k tématu rozhovoru s bývalými českými hvězdnými tenistkami. Jak hra postupuje dál ve svém vývoji, zrychluje se a zjednodušuje, dospěje občas do stádia, kdy se na ni nedá dívat. Vzpomínám si na jeden ze závěrečných zápasů základní části extraligy zde v Liberci v nevydařené sezóně 2012/13. Pozval jsem svého dobrého známého do liberecké Tipsport arény na utkání, už si vůbec nevzpomínám s kým. Ale o to nejde. V Liberci je úžasná aréna, po společenské stránce je pro diváka extraligový zápas povznášejícím zážitkem. Může se cítit jako v Kanadě nebo v Americe. Zázemí arény, doprovodný program a vše kolem je bez debat na světové úrovni. Ale pokud vezmu hru týmu a snahu nebo touhu fanouška podobným způsobem jako v bufetu na klobáse si pošmáknout také na hokeji, což by mělo být hlavním důvodem návštěvy hokejového utkání, potom už to taková "bašta" není.

Vidím to jako dnes - chybělo asi třicet vteřin do poloviny zápasu, když jsme spokojeně pokývali nad utěšenou hokejovou akcí. Vůbec nemluvím o nějaké gólové kombinaci dvou na jednoho, nebo že by někdo vymáchal brankáře a zasadil puk pod víko. Od toho jsme byli na míle daleko. Byli jsme vděčni za založení útoku ve vlastní třetině, kdy na sebe hráč navázal protihráče, přenechal puk spoluhráči a ten jej elegantně vyvezl téměř "až k červené čáře!?!..."

Ano, museli jsme vzít za vděk akcí, na které vlastně nebylo nic zvláštního ke koukání. Ale to jen proto, že jinak vše probíhalo podle jedněch not. Řítit se s pukem k modré a tam to nastřelit do útočného pásma, aby bylo možné sprintovat za tímto pukem a snažit se získat to, co bylo před chvílí v naší moci, dokud jslihme se jej díky geniální nekoukatelné strategii dobrovolně nezbavili. Nemluvím o tom, že liberecký tým disponoval vcelku subtilními útočníky, kteří onen nastřelený puk byli schopni vybojovat jen výjimečně, protože na vyznávaný styl hry prostě neměli sestavený tým. Ale i kdyby měli, bylo mi záhadou, co si z takového představení má vzít divák. Na to se prostě nedá dívat. Je to parodie na sport. František Pospíšil, slavný kapitán české hokejové reprezentace sedmdesátých let mluvil otevřeně o něčem podobném. Na hokej se dnes nedívá, permanentku věnoval kamarádovi a současný český extraligový hokej nazývá "hrou na zaháněnou".

Úplně s ním souhlasím.  Trenéři myslí na body, na diváka nemyslí asi nikdo.

Dnes slyšíme v každém rozhovoru desetkrát jenom o tom, jak se musíme tlačit do brány. Vrcholem skvělého hokeje je zastínění výhledu brankáři a střela, která se po pěti odrazech o brusle, nohy nebo hlavy hráčů nakonec dokutálí za brankovou čáru.

Někdy je mi smutno po starých dobrých pionýrských časech ledního hokeje, kdy hokej byl skutečně hrou a nepřipomínal zavirovanou nepovedenou střílečku, která kromě urputného "klinčování" a šprajcování divákovi skoro nic nenabízí. Beci to vymetají ze třetiny po prknech, útočníci to protečují nebo neprotečují, letí pro puk, srazí se nebo nesrazí, a tak pořád dokola. Věru, žádný velký šlágr. K tomu ještě každý druhý puk hráčům odskočí od hokejky, takže jej stejně dohánějí opět až v rohu u mantinelu.

Jak tvrdí Martina Hingisová o ženském tenise, hra se stala jednotvárnější na úkor krásy a požitku pro diváka. Je to vývoj, snaha o maximální účelnost s minimálním rizikem, řeknete si.

Ale je zde jeden veliký otazník. Švédové se hlavně v obráncích v posledních letech u mládeže utrhli ze "špatných evropaských tradic". Věnují se jejich tvořivosti, tolerují chyby a chtějí od nich hru, vědomé a adresné načasované rozehrání puku na hůl spoluhráči, nikoliv odhazování puku a nekoukatelnou hru na jistotu bez rizika a bez jakéhokoliv kumštu. Také akademický zázrak Ajaxu Amsterodam má společného jmenovatele. Tato nejlepší fotbalová akademie na světě povzbuzuje a pěstuje ve svých svěřencích tvořivost, kreativitu a dovednosti. Jednoduše, destruktivně a bez rizika umí zakrátko hrát každý moula. Tohle dokáže naučit každý průměrný "nízkonákladový" trenér.  Není k tomu třeba talentu, propracované metodiky ani dovedností. Kreativita nebo útočné choutky jsou u nás vyloženě na obtíž.

Hrát systém, bez rizika, je jednoduché. Je to o kázni hráčů a zavražděné kreativitě. Ale z hlediska rozvoje daného sportu, jeho atraktivity a oblíbenosti nebo zvyšování návštěvnosti na stadionech je to k ničemu. Nikdo nebude chodit na nekoukatelný sport. Odborníci z Ajaxu tvrdí, že česká fotbalová škola působí škody na hráčích, kdy už ve starších žácích není po původním talentu ani památky. Tohle jsou výmluvné údaje, kompletně přenosné i na mládežnický hokej. Jakmile se některý náročný, pracovitý a nadšený trenér utrhne z těchto pravidel, podaří se mu vychovat hráče (Zavadil, Janeček, Kozlík, Náprstek...)

..................................................

Druhé téma je o geniálních dětech, které se dnes vytrácejí z tenisových kurtů i z hokejových hal. K tomu, aby přeskočily výrazně své vrstevníky, potřebují talent a specifickou technologii výchovy, řekněme Kamevédu. Ale jak v tenise, tak i v hokeji často naráží na bariéry způsobené řády, omezeními a předpisy. Myslet si, že jen český hokej je zmutovaný a zavirovaný, by byl omyl. Martina odešla v dětství z Česka mimo jiné především z důvodu, že jako dítě do deseti roků nesměla hrát v kategorii mladších nebo starších žákyň. To by bylo pro její další vývoj fatální. Na stejné problémy jsem narazil se svými dcerami o mnoho let později také, ale nepodařilo se nám s tím pohnout. V tenise také platí, že čím větší moula ve funkci, tím víc omezení, zákazů a klacků pod nohama dětem vytváří. Později se tato omezení přenesla i do WTA, což Martina kritizovala. Způsobuje to jediné - ztěžuje to mladým hráčkám proniknutí mezi dospělé.

Domnívám se, že sport by měl být volným kolbištěm, arénou, kde se utkává atletismus, sportovní vůle, talent a dovednosti. Neměli bychom dopustit, aby tento férový souboj kazili funkcionáři svými nezdůvodněnými a neopodstatněnými zákazy, regulemi a omezeními, které sice zvyšují "důležitost" oněch funkcionářů, ale současně kazí hru a rozvoj sportu. Lidé se rádi podívají na zázračné dítě, milují diskuse o jeho další perspektivě. Tuto zajímavou sféru by nikdo neměl odbourávat ani uměle omezovat.

Autor : Pavel Zacha st.